Příběhy bývalého legáta Harchela Seguir história

Mé jméno je Harchel Tyran. Bojové číslo 5. 01. 1. 001. císařské armády. Šeredný chlap s dlouhými vlasy, to by byl můj kompletní popis. Byl to den jako každý jiný, když jsem se s legií přesouval na front. Doma vhlavním městě nejsem moc známý, nemám moc peněz, ale i tak jsem se stal jeden zvelitelů přímo pod císařem Erjem. Jsme ve válce s Nacistickou říší, Křesťansko-muslimskou aliancí a Bolševickým svazem. Každý si je toho vědom, napětí by se dalo krájet i tím nejtupějším nožem na máslo, těch pár děvčat, které byly buďto moc odvážné, znuděné, nebo dost blbé aby se přidaly knám, se nyní třásly strachy a vzrušením. Smrtonoši, tak se říká nám, těm, kteří nosí masky zlebek mrtvých nepřátel a žijí vlegii více jak půl roku. Většina chlapů děsí nováčky příběhy zfronty, když byli nováčky taktéž. Tanky a chodci, obří parou poháněné stroje, chodící po nohou, buráceli za mnou jako hromobití, jež neustává kvůli jedné modlitbě malého dítěte, jež se klepe strachy.Nad hlavami zní vzducholoď zprvé centurie páté kohorty, lidi tam nahoře jsou přezdíváni křesťany „strážní andělé“.

„Veliteli! Zpráva z Opuštěné!“řval po mně spojař VasilijDomišnikov, byl to vysoký mladý člen mé centurie, měl jizvy po celém těle, ale byl mnohem užitečnější, než otec který hraje kostky a prohraje všechny rodinné peníze. Opuštěná byla vzducholoď, která hlídkovala daleko vepředu. „Malá skupina Nacistů a fašistů 7km od nás!“ „Děkuji. A kdo je vede?“ „Nevím, pane!“ Otočil jsem se ke svým lidem a vydal povel k rychlejšímu pochodu. Nacistickou říši vede mladá, malá a ambiciózní (Zvláště v jistých částech jak bylo vidno na fotografiích) generál Gertruda. Až na jméno a její nacismus by na ní člověk nenašel jedinou chybu a nyní jsme vyrazili proti jejich jednotce. Nacisti vždy měli lepší zbraně a výcvik než my ale i tak jsme byli na lepší cestě k vítězství. Měli i o půl milionu mužů větší vojsko. Avšak nikdy nepočítali s možností zapojení jednotlivých klanů do války afektující císařskou rodinu. Celé císařstvířídí 10 klanů: Císařský rod, klan Musashi, klan Jörgenssonů, Bloodtearů, Frostwolfů, Spartský klan, Guillotinů, Malienkovů, ibn Egypt a klan z Číny. Dříve bylo klanů 11, avšak během Velké občanské války padl i Český klan, do něhož patřím. Každý klan ovládá jednu část císařství, králové (klanoví vůdci) mohou mít vlastní armádu, vládu i měnu. Avšak Musí přijímat společnou měnu, tedy císařskéTherdy, nesmí mít otrokářskou politiku a musí zde být svoboda slova a víry.

Postupovali jsme přes bažiny, naštěstí pro naše lidi byly vysušeny kvůli dlouho trvajícímu období sucha a požáru. Tohle byla dříve Dobrá obranná linie, mnoho lidí se v močálech utopilo a mnozí v tamních mlhách zabloudili. Skupina asi čtyřicetiNácků a dvou tanků stála opodál a sledovala nás. Teprve teď jsem si všimnul, že nepřítele vede žena malého vzrůstu. Přistoupil jsem blíž a všimnul jsem si uniformy a pořádného vybavení dívčiny. „Copak Nacisti dělají tak daleko od domova, děvenko?“ Zasmál jsem se, i když strach proudil v mých žilách. Dívčina chvíli poslouchala překladatele a poté zařvala nazpět něco v němčině. „Mladá paní se ptá: ‚Co dělá chlap bez ptáka na bojišti? Jaké je tvé jméno?‘“ řekl ten muž, jež uměl našim jazykem, tohle naštvalo pár děvčat od nás, ale já je zastavil „Vzdejte se, a budete ušetřeni!“Řval jsem na zpět, ono mi vysychalo hrdlo i z krátkého řvaní. „Harchel Tyran, jméno mé, a vaše?!“ zeptal jsem se „Gertruda von Todsburg.“ Řekla dívčina v klidu a mne polil studený pot. Samotná Gertruda von Todsburg. „Copak to vylákalo lišku do bažin?“ „Popravdě,“ řekla tichým hlasem „vašim jazykem mluvím celkem plynule.“ Mluvila potichu, úplný opak toho co jsem slyšel z rádia na jejich projevech. „Nerada chodím okolo horké kaše Takže,“ udělala psí oči, vypadala mnohem roztomileji než takový malý Husky, který prosí o kousek masa ze stolu. „Můžete prosím zemřít?“ vojáci vytáhli zbraně a začali střílet. „Palte dle vůle! Pobijte ty Nacisty!“ řval jsem na ně, ať rozpoutají peklo, které ti náckové nikdy nezažili. Otočil jsem se, abych dal svým slovům důraz, ale to už jsem ležel na zemi.

„Povstaň a služ mi, válečníku Tří. Ty jež proti nám bojuješ, budeš našim služebníkem…“ tohle znělo v mé hlavě, než jsem se probral. Vzbudil jsem se svázaný na korbě náklaďáku s ochrankou osmi nácků, naproti mně seděla slečna Gertruda. „Omlouvám se, pane Tyran, ale musím s vámi mluvit.“ Rozhlížel jsem se ze strany na stranu, zdalipak nemám po ruce něco čím se vysvobodit. Pak jsem si všimnul, že mám rozepnuté kalhoty a trošku jsem se začervenal. „Tak ho nakonec máte. Za to se omlouvám. Chutnal dobře.“ Na to ten překladatel zasmál „Vypadal jako dušenej. A generál ráda dušený.“ Gertruda mu vrazila do zubů až by vypadl zauta, kdyby ho nechytli ti na straně. „Tvůj ksicht mi je nějak povědomej. Nepotkali jsme se v Čechách?“ zeptal jsem se toho překladatele, vypadal povědomě, přímo Arijský typ člověka. „Ne…“ „Arijčezkurvenej…“ odpověděl jsem mu a on na to odpověděl „Sturmbaufuhrer! Neviděli jsme se od středníškoly!“ ohlédl jsem se na Brunhildu a položil otázku „Docela mně sere, mohu ho skopnout?“ Za námi jel tank, takže jsem si byl jistý, že nepřežije. Chvíli přemýšlela a pak přikývla. „Upadl ti meč, Tyran!“ to byla jeho poslední slova. „Sbohem, Vaculík.“ Kopnul jsem a on se rozplácl na zemi jako bramborová kaše, ale než se stačil zvednout, byla z něj placka po přejezdu tanku. Otočil jsem se a poděkoval.

Dorazili jsme na nepřátelské území, bylo to velké sídlo uprostřed města, jak jsem se tak rozhlížel, nahnula se ke mně a položila mi zvláštní otázku: „Pamatuješ si, kdy jsi zde byl naposledy?“ Vzpomínám si zhruba na dobu, kdy jsem se zapsal do legie jakožto legionář, to mi bylo dvanáct let. A poté jsem si vzpomněl, tohle místo je Todsburgské sídlo, bývalého pána Sturma. Najednou mně začala bolet hlava, tak moc až jsem odpadl.

Znovu jsem se probral a našel jsem se připoutaný na kříži, jenom ve spodkách a sroubíkem v puse. Kurde, vypadám jak Ježíš, pomyslel jsem si. Místnost, ve které jsem byl, byla temná. Snažil jsem se dostat zokovů a najednou slyším zpívání kladiv a oceli. Továrna? Obyčejná kovárna? Možná vojenské zařízení. „Tak jsi se, nakonec probral, drahý…“ ozval se dívčí hlas. Drahý? Takový šeredný chlápek jako já? „No tak nedělej takový obličej, drahý.“ Najednou se rozsvítilo a já uviděl dívku vkůži. Jo, Brunhilda stála přede mnou polonahá vkůži a držela vruce bičík. „Tak už sis vzpomněl?“ usmála se na mně takovým tím sadistickým úsměvem, který holky čas od času mají. Sundala mi roubík a zeptala se znovu. „Tři roky zpět. To jsme zde byli na návštěvě.“ Usmála se „Ano, byl jsi zde jako Herjarl, jejího Veličenstva princezny.“ Teď jsem si vzpomněl kompletně, byla to Sturmova dcera. „Důvod proč mi říkáte drahý, mohu ho znát?“ ptal jsem se s opatrností, ale pak jsem si všimnul, že má v očích slzy. „Už je to doba od našeho setkání.“ otřela si slzy a usmála se. Je to opravdu špatný pocit, vždy když se nemůžete hnout a osoba stojící před vámi v kůži má bičík, neznamená to vždy, že jde ta osoba zrovna od kavalerie a vy jste uvízli v okně na záchodcích. „Brzo to zjistíš.“ Přesunula se kpáce, jež byla přede mnou a zatáhla. Najednou se ten kříž přesunul do vodorovné polohy a u nohou se to trochu roztáhlo. Ale ne, neříkejte mi, že je to úchylná Yandere. Vzala si schůdky a vylezla nahoru. Nasadila mi znovu roubík. Dívala se na mne očima plnýma chtíče. Naklonila se k mému uchu a zašeptala: „Bude ti dobře, tak moc že zapomeneš i na princeznu.“ Před třemi lety bylo první imperiální princezně patnáct let a její přání knarozeninám, jsem byl shodou okolností já. Nepamatuji se, čím bych si to zasloužil, ale takhle skončila naštěstí máherjarlská dráha. Znovu se narovnala a sundala mi spodky. Zahihňala se „Tohle jsem si střežila jen pro tebe…“ rozepla zip na kožených kalhotkách a vykoukla jí kunda. Všichni snad dobře víte, co se stane, když chlap vidí atraktivníženskou, navíc vprovokativním oblečení a obzvlášť když jde po vás. Jasně že se mi automaticky postavil, jsem chlap! Tak aspoň ze sebe vydám co největší výkon, když to má být naposledy! Prosmrtonoše je ojíždění nepřátel hrdelní zločin. Najednou jsem na svém ptáku ucítil její teplo… Vypískla a začala pomalu jezdit nahoru a dolů. Po třinácti minutách se naklonila a zašeptala „Slyšela jsem, že když se při tom hýbe muž tak to je lepší.“ Nedělal jsem nic. „No tak, dělej.“ Tak jsem začal, sice pomalu ale pak mi připomněla bičík. Šlehla se slovy „Dělej!“ a „Rychleji!“ Pak byla do toho tak ponořená, že ani nemluvila a jen vzdychala a šlehala. Musím přiznat, že jsem si její přítomnost trochu užíval. Pak se nahnula dozadu a spustila páku, se kterou mne předtím spustila na záda, teď jsem byl jako předtím. Stále byla na mně zavěšená, podle toho jak moc mně bolely ruce, měla tak padesát kilo. Sundala mi roubík „Haa… ha… ha… Jedeme dál!“ zavelela a šlehla bičíkem. Políbila mně a pak mi zabořila ksicht do těch svých obřích koz. Bylo slyšet už jen její vzdychání, jak ze mě slezla a ležela na podlaze.

Takhle to pokračovalo ještě pár týdnů. Musím uznat, že někteří nacisti mají něco do sebe. Po těch pár týdnech jsem byl osvobozen svou bývalou legií, jsem rád, že to většina z nich přežila, ale nebyl jsem rád, co následovalo. Část žen z naší legie využila toho, že jsem na kříži stejně jako Gertruda. To byl další týden. Poté jsem se musel vrátit do hlavního města, Konunsgardu, nahlásit co se stalo.